Stalo se to včera. Měla jsem to potěšení vyzvednout Amálku ze školky, dovézt ji domů a počkat na návrat rodičů z práce.
 Amálka po příjemně prožitém dopoledni krásně usnula, po probuzení snědla bez protestů svačinku a pak mně jako správná Lvice dirigovala. Hrály jsme si moc hezky, manžel nám k tomu hrál na housle a já spalovala a spalovala. Děti mají nesmírnou dávku energie.
  Pak nám syn promítnul video. Byly tam snímky zléta, kdy jsme s vnučkami byli na hřišti, které vybudovaly Lesy České republiky u nás v Jablunkově.
 Jeden záběr mně šokoval. Amálka si vykračovala přede mnou ruce vbok a já za ní , ruce ve stejné poloze. Vnučka jak přes kopírák, co se chůze a postoje týče.
A teď přijde ta pravda. Ruce vbok ukázaly tvrdou realitu: ač o víc jak 20 kilo lehčí mám zadek stále jako šifoner (almaru).
 Musela jsem se s vámi o to podělit, protože konec světa asi nebude a já chci matičku Zemi zatěžovat ještě trošku méně. A tak budu v hubnutí dál pokračovat, procházky v zimě a mrazech budu provozovat a také cvičit milovanou jógu, rozcvičky od Afrais a také cviky z Metra.
  A bude líp. Lucie sice noci upije, ale dne nepřidá. Brzy začne přibývat dne a já se zase zečnu těšit na jaro.
Krásný adventní čas všem přeji.